NONENTITY

Když jsem se vrátil na planetu Mars, našel jsem jen válkou zmrzačenou planetu. Vše bylo na pokraji zkázy. Skoro vše, co tu pozemšťané kdysi vybudovali, se ve válce za samostatnost planety změnilo v trosky. A díky této skutečnosti, zde bylo mnoho volných pracovních míst, vše se budovalo znovu. Vláda Marsu - potomci pozemšťanů, kteří zde roku 2049 začali budovat své kolonie, si podmanila ve válce obyvatele planety Země a držela tuto planetu pod svojí nadvládou.

Planeta Země byla také skoro zničená. Obyvatelé Země byli sice svobodní, ale díky tomu že první vesmírnou válku vyhrál Mars nesly válečné následky. Mnoho lidí skončilo v koncentračních táborech budovaných na Měsíci a ostatní museli odvádět neobvykle velké daně, které sloužili k obnově kvalitního života na Marsu. Byl jsem voják Marsu, který bojoval proti planetě Zemi. Viděl jsem umírat tisíce lidí. Znal jsem dokonce člověka, jenž byl členem posádky vesmírného letu, při níž bylo na celou Euroasii svrhnuto několik vodíkových bomb. A tak obyvatelé tohoto kontinentu byli vymazáni ze světa. Díky nové technologii naštěstí alespoň zbytek planety přežil. A po tomto útoku planeta kapitulovala. Bylo to strašné. Naštěstí to už vypadalo na mír mezi oběma nepřáteli.

Hledal jsem svojí dívku. Na planetě Mars však vládl chaos, obyvatelé byli rozházeni po celé planetě, ve válečných továrnách, a nikdo nevěděl, kde se kdo nachází, kdo přežil a zdalipak mu něco není. A stejné to bylo i s mojí dívkou. Nezbývalo než čekat, než se opět obnoví seznamy obyvatel.

Našel jsem si práci, budoval jsem u jedné statní stavební společnosti tunel mezi dvěma centry, v nichž bylo možné přežít a kde se nacházeli kdysi velká střediska života. Nejprve jsem bydlel na společné ubytovně s kolegy, za čtvrt roku jsem dostal byt v nově zbudovaném podzemním sídlišti. Večery jsem trávil v Galaxii, což byl jakýsi bar. Byla tam skvělá živá hudba, perfektní lidi, levné jídlo, pití a také perfektní holky. Peněz v té době bylo málo, zboží taky - jelo se na přídělové lístky. Tady se ovšem dalo načerno koupit i to, co bylo k nesehnání - jídlo, boty, luxusnější oblečení a samozřejmě také tabák. Proto sem lidi chodili rádi. Jednoho dne v baru vypukla rvačka, vlítla tam armáda a většinu lidí postřílela. Zákony ještě pořádně nefungovaly, pořádek měla udržovat armáda, podle svého uvážení a jakýmikoliv prostředky. Holt smůla. Hodně mých kamarádů zde zemřelo. A lidi sem přestali chodit. I ta kráska obsluhující u baru, která mi v té době hodně pomáhala najít mojí dívku, byla postřelena. Zemřela na místě. Zanevřel jsem na svět a přestal jsem věřit lidem. Nechápal jsem proč neviní umírají, jen kvůli tomu, že se mocní neshodnou. Stal jsem se více než stálým hostem baru Galaxie a lil do sebe láhev za lahví, za dunivých a rytmických zvuků bigbítu. Přestal jsem chodit do práce. Okrádal jsem státní kasu. Vysral jsem se jim na to. Proč budovat něco, co další válka zase zničí. Ať jde armáda do hajzlu. Půjdu klidně za ní, zničím jí, řekl jsem si jednoho dne. Vím, že to tak cítilo hodně lidí, chodících do Galaxie. Byli to většinou drsňáci, kterým válka vzala všechno - zdraví, majetek, rodinu, lásku i práci. Seděl jsem a chlastal. Byl jsem srab. Z drsňáka se stávala troska. Věděl jsem to. Nejhorší však je, že mi to bylo jedno. Asi bych se upil do hrobu a domlátil v ringu, kdyby se neobjevila ta holka. Byla to sestra oné nešťastně zabité barmanky. Byla hrozně krásná. Uvědomil jsem si, že jí znám. Chodila, kdysi s mým kamarádem, je to ale dávno, ještě před válkou. Myslím, že to už tehdy byla nejhezčí holka v Qiexu, ve čtvrti, kde jsem vyrůstali a kde se to jen hemžilo kriminalitou. Bylo nám tehdy oběma asi šestnáct. Nyní jsme o sedm let starší. Ona už mě ale nezná, řekl jsem si a hodil do sebe skleničku. Poté jsem si poručil další. Ona byla nynější barmankou a já stálým chlastajícím hostem. S alkoholem to u mě šlo od desíti k pěti. Jednoho dne, když v baru skoro nikdo nebyl, už mi ovšem odmítla nalít, místo toho mě políbila. Byl to opravdu dlouhý polibek. Dlouhý a přitom krátký. Ten polibek byl krásný jako cesta do ráje. Hlavou mi prolítlo tisíce věcí a tělem projel blesk plný citů, zážitků a pocitů. Poté mi nalila další skleničku a oslovila mě jménem. Zarazil jsem se a zeptal se: "Ty mě znáš?" řekla že ne. "Odkud znáš tedy mé jméno?" zeptal jsem se. "Nevím, vymyslela jsem si ho..". "Chceš se vrátit zpět mezi lidi, nebo chceš tady chcípnout? Vím, že to všechno nebylo lehký, vím, že si viděl v Evropě mnoho lidí zemřít" pravila. "A jak víš, že jsem byl.. ve válce", "Podle výrazu v obličeji." odvětila. "Tak co chceš, chcípnout nebo bojovat?". Chtěl jsem říct bojovat, ale při pohledu na ní, ze mě vypadlo něco jiného, to co jsem vyslovil bylo: "milovat..". Pousmála se a sedíc na barovém pultu, mě přitáhla ze židle k sobě. Přitiskla se na mě. Vypadalo to, že začne onen známý přírodní děj života. Než jsme však k tomu došli, odstrčila mě a řekla: "Můžeš mít všechno a všechny, ale mě ne." Nalila mi dalšího panáka a posadila se proti mě, zapálila si cigárko a dívala se na mě. Nic jsem neříkal. Bylo mi to všechno jedno. Když jsem ho dopil, řekla mi: "Vím, že tady nechceš chcípnout. Tak pojď se mnou." Šel jsem poslušně s ní. Zamknula vrata baru a vyšli jsme na chodbu. Vyjeli jsme výtahem do vyšších pater podzemního světa Marsu. Silné reflektory osvětlovaly chodbu s nablýskanou podlahou. A na té chodbě se rýsovaly dva stíny, dvě siluety - troska s kráskou. Šli jsme na metro a odjeli do Qiexu, do vesmírné čtvrti mého, ale i jejího dětství. Všechno tu bylo jiné i lidi. Nově zbudovaný podzemní svět kriminality. Všude bylo plno chudých lidí, drsňáků a gaunerů. A také mnoho trosek, hezkých holek a bláznivých pokrytců. Do chodeb vystupovaly výlohy zbožím vycpaných obchodů, hospod a striptízových barů. Za rohem blikal nápis Peep Show a vedle něj se nacházela vrata, vrata od světa do něhož mě ta kráska vedla. Odemknula a vyšli jsme po dřevěných schodech nahoru, o chodbu výš. Zde byli jen prázdné výlohy obchodů, které zatím ještě nikomu nepatřily, byla to místa normálním obyvatelům nepřístupná. Bylo tu šero a ticho. Šli jsme onou dlouhou chodbou, neznámo kam. Vypadalo to tu pustě a bez jakéhokoliv života. Když vtom najednou kolem nás vyskákalo několik zakuklených ozbrojenců se samopaly, zůstali jsme stát. Uměl jsem se prát, uměl jsem velmi dobře místní bojové umění, ale proti samopalové přesile, bych asi nic nezmohl. Ta holka vedle mě řekla: "To je dobrý Jyoshi, nic neudělá.". "Lien, to si ty? Málem bych tě nepoznal.." pravil jeden z těch zakuklenců ke krásce, stojící vedle mě. "Vím, že chce také zbavit planetu diktatury, která si teď podmanila i Zemi, tak jsem ho přivedla", řekla ta dívka. Zakuklenci si začali svlékat kukly. Několik z nich jsem znal. Byli to kluci s kterýma jsem v takových patnácti, šestnácti trávil čas na diskotéce, než začala válka a my jsme museli jít do armády. Šel jsem dobrovolně s nimi, byl jsem zavřen do cely s videoprojekcí. Myslel jsem na nejhorší, za chvilku však přišla Lien. Dívka, která mě sem přivedla a která mě evidentně nehodlá zlikvidovat. Sedla si vedle mě a já jsem jí objal kolem pasu, s tím že mě nejspíš shodí ze sedadla. Ale nebránila se, jen pustila video-projektáž a dívala se se mnou.

V té projektáži jsem se dozvěděl, že ona, i ti ostatní, nejspíš patří ke vzbouřencům, kteří chystají atentát na diktátora a převrat organizace, která vládne v podstatě celé sluneční soustavě. Když projektáž skončila, řekla mi, že mě už dlouho hledají, že jsem jeden z pěti bojovníků, kteří se učili u BigThiefa, velkého mistra KaongJutsu ve volném stylu. Dozvěděl jsem se, že jeden z mých kamarádů je vůdce povstání. Zeptal jsem se, kdo to je. Řekla, že ona je jeho ženou. Pochopil jsem, byl to můj nejlepší kamarád z předválečného období. A když kamarád potřebuje pomoc, jdu do toho. Řekl jsem jí, že se přidám a ona mě odvedla za Aermem. Byl to kamárád a člověk, kterého jsem znal v podstatě od útlého dětství. Neviděl jsem ho však přes sedm let - od doby, kdy začala válka. Zašli jsme si zachlastat do hospody, jako tehdy. Vysvětlil mi, že to myslí vážně a že společně s ním jde skoro dva tisíce nespokojených povstalců, jejichž domov je nyní v oněch údajně neobydlených nově zbudovaných místech Qiexu. Mají tam své tělocvičny, posilovny i továrny na zbraně. Později mi ukázal všechno vybavení oné části Qiexu. A já jsem začal učit nejlepší zbouřence z nejlepších bojové umění nazvané KaongJutsu, tak abychom získali svobodu planety Mars i planety Země.

A čas běžel. Přestal jsem do sebe lít láhev za lahví, dostal jsem se do formy. Tisíce hodin v tělocvičnách i v posilovnách mě postavily na nohy. Chvat za chvatem, to co jsem dávno zapomněl a to co jsem nepotřeboval ani ve válce, to co mě kdysi učil BigThief velký mistr KaongJutsu ve volném stylu, který bohužel zemřel ve válce. To vše jsem si nyní zase osvojil a učil druhé. Jednoho dne mi přišla zpráva do mých palmových hodinek, že počítač nalezl v databázi mojí dívku, kterou jsem přes sedm let neviděl. Odcestoval jsem za ní a nechal své učedníky bez učitele. Oni ovšem trénovali sami, i beze mě. Odjel jsem do vzdálených částí Marsu, kde teď moje dívka Lusia žila. Nevěděl jsem, proč tam teď žije, ani jak se tam dostala. Vrtalo mi hlavou, proč se mi neozvala, když jsem se hned po příjezdu na Mars zapsal do počítačové databáze obyvatel Marsu a zajímalo mě i to, proč se zapsala do databáze až nyní.

Přijel sem tam a vyhledal si její adresu. Ubytoval se v hotelu a dalšího dne jsem se vydal za ní. Zazvonil jsem u jejího bytu, kde nyní bydlela. Nikdo mi neotevřel. Napsal jsem jí tedy vzkaz a domluvil si schůzku. Když dalšího dne přišla do baru, málem bych jí nepoznal. Měla nakrátko ostříhané vlasy a trochu přibrala. Její oblečení vyznělo tak, jako by šla někomu na pohřeb. Ale základní rysy v obličeji zůstaly neměnné, stejně jako její krásná chůze. Povídali jsme si dlouho, skoro nic mi o sobě nechtěla říct, něčeho se bála a pořád vyzvídala věci ohledně mých přátel s nimiž jsem chystal povstání. Nic zásadního jsem jí neřekl, věděl jsem, že nesmím, mohlo by nás to všechny stát život. Ona se hodně změnila a nejen na pohled. Kdysi to byla vyrovnaná a otevřená optimistická dlouhovláska, která nedokázala pokazit legraci. Teď to byla introvertní melancholická pesimistka s hroznou imige a s pocity méněcennosti, která se skoro neusmála. Vypadala velmi vážně a přitom nervózně. Ptal jsem se jí, proč se neozvala.. Po chvilce zamyšlení mi řekla: "Promiň, už tě nemiluju, život je prostě takovej, nemůžeš ho změnit. Svět se mění s časem, stejně jako lidi a láska. I hodnoty, které mi byli kdysi svaté, už neuznávám. Promiň, ale už mě nehledej." Pak mě rychle políbila, v tom polibku jsem cítil, že mě ještě má ráda, ale cítil jsem tam i strach z toho, že se nesmí zamilovat. Vzpomněl jsem si na dobu, kdy nám bylo patnáct, šestnáct a kdy jsme spolu trávili špatné chvíle. A všechno co bylo krásné a dávné, bylo nyní překrásné a blízké. Pak se ale náhle zvedla a se slzou v oku zmizela dřív, než jsem se stihl vzpamatovat. Viděl jsem její postavu v dálce jako přelud, viděl jsem jí teď totiž takovou jaká byla kdysi, a ne takovou jak vypadá nyní. Bylo mi smutno. Nic jsem nechápal, kdysi tak blízká bytost je mi nyní tak vzdálená a nedosažitelná, jako záchrana na potápějící se lodi. Když jsem se přišel k jejímu bytu, už tam nebydlela. Dokázala za necelou hodinku prodat svůj byt a zmizet neznámo kam. I její jméno zase zmizelo z počítačové databáze obyvatel Marsu. Hledal jsem jí, ale marně. A tak jsem to nechal být. Když mě bude chtít vidět, nějak se mi ozve. Ovšem jak to zatím vypadá, spíš mě vidět nechce...

Vrátil jsem se na hotel. Chytl jsem nějakou cestovní chřipku a musel zůstat několik dní v posteli. Naštěstí mi bylo v mé hotelové posteli dobře. Tou dobou vláda nechala popravit pět tisíc lidí, kteří veřejně nesouhlasily s jejími názory. Pocítil jsem opět nutnost našeho ozbrojeného povstání a likvidace diktátorské vlády.

Byl jsem nemocný již několik dní a pomalu jsem se uzdravoval. Jednoho dne za mnou přijela Lien. Když přišla na hotel, řekla mi, že musím co nejrychleji vypadnout, že jde po mně tajná služba a že mě chce zlikvidovat, protože jsem poslední žijící člověk, ovládající KaongJutsu ve volném stylu o němž vědí. Ptal jsem se proč nepřijel Aerm. Řekla mi, že nemůže opustit Qiex, protože po něm jdou "tajní" už dlouho a na všech nádražích vysí jeho fotografie. Vyšli jsme ven, ale na chodbě dolů nás přepadlo několik lidí, nejspíše agentů poslaných vládou. Bylo jich šest, tři jsem zmlátil, dva Lien zastřelila a poslední se dal na zběsilý útěk a už jsme ho nechytili. Z hotelu jsme zmizeli podzemní chodbou.

Odjeli jsme pryč a přitom si dávali pozor, zda nás někdo nesleduje. Nesledoval, bylo to dobrý.

Když jsme se vrátili, dohodli jsme se s Aermem a Lien, že mi tři budeme muset změnit image, aby jsme se mohli pohybovat mezi lidma. Já jsem začal nosit paruku, vypadal jsem jako dlouhovlasý hipík. K tomu jsem nosil černé brýle a nechal jsem si vyhladit jizvu pod okem.

Aerm začal nosit na veřejnost masku, která vypadala jako skutečný obličej. Změnil i styl oblékání - začal se totiž oblékat, jako úředník ve výslužbě. Což byl oproti jeho dosud maskáčovému šatníku veliký skok.

Lien, díky tomu že zastřelila dva lidi, byla hledaná i v televizi, její nová image se musela promyslet. Takto krásnou dívku totiž nikdo jen tak nepřehlédne. A jak tedy změnila Lien imige? Nejvýraznější na ní bylo její tmavé obočí a krásně milé upřímné oči. To bylo lehce zpravitelné, trochu make-upu a brýle. Změnila rtěnku a styl líčení. Dále pak na ní byly výrazné její velmi dlouhé černé vlasy, které nosila rozpuštěné. Zásadní změnu Lien odmítla, ostříhat se logicky nechat nechtěla. Přemýšleli jsme tedy jak jinak, šátek by to nespravil, ty se dnes už moc nenosí a jeho nošením by na sebe upozornila. Nosit vlasy ztažené, to by jí asi také moc nepomohlo. Tak leda nějak vyčesat do drdolu, pravil Aerm. Zkusila to, nebylo to špatné. Ještě změnila barvu z černé na světlý odstín oranžové a bylo to. A její styl oblékání, její dosud dost odvážný styl s nimž provokovala okolí musel jít stranou. Začala se oblékat spíše jako kráska, která chce před pozorovateli ukrýt své poklady. Její nový image byl - chemická inženýrka na cestách nebo něžná a nezkušená zrzka se bojí, aby jí někdo neublížil. Přestala nosit vysoké podpadky. Výrazný křížek, který nosila na svém krku, začala schovávat pod oděvem. Byl to nejspíš i onen křížek po sestře, který ji později chránil před nástrahami.

Náš nový imige vypadal dost zajímavě, museli jsme ho ještě trochu doladit, ale myslím, že by nás nepoznala ani vlastní máma. Teď už jsme se zase mohli pohybovat volně po Marsu, vymazal jsem se ještě z databáze obyvatel Marsu, aby mě nenašli podle mého trvalého bydliště a pak už to všechno bylo zase v pohodě. Opět jsem začal učit zbouřence KaongJutsu, vymýšlel jsem dokonce vlastní strategie a postupy v boji. Rozrazit několik cihel rukou nebo dřevěné prkno hlavou už nebyl pro mé svěřence - zbouřence problém. Přesto jsme všichni dále cvičili a plánovali svrhnutí diktátorů.

Jednou jsme si tak vyjeli s Lien a Aermem mimo naší čtvrť, všude na veřejných místech a na stanicích metra stáli agenti, kteří nás hledali. Bylo zajímavé, že je ani nenapadlo, že ty co hledají jsme ve skutečnosti mi a že jsme změnili podobu. V televizi, na internetu i v novinách byli naše fotky.. asi jsme trochu riskovali, naštěstí nás nikdo nepoznal (nebo neudal).

A čas neustále plynul, jak plyne.. a s ním se i naše práce pomalu blížila ke konci. Blížil se čas, kdy se mělo rozhodnout jestli svrhneme diktaturu nebo budeme všichni popraveni.

Aerm si založil stavební společnost a nabídl se, že postaví v části Marsu, kde sídlí vláda palác pro diktátora. Vychválil diktátorské vládě vše, co by tam mohlo být a jak by to bylo krásné. Oni samozřejmě souhlasili. A tak jsme začali za peníze z daní obyvatel Země a Marsu stavět palác. Pomalu jsme se všichni přesouvali ke stavbě. Když jsme byli skoro všichni v oněch místech, povedlo se pomocí složitého systému přeprogramovat počítač na celnici, který kontroloval, co převážíme. A tak už nic nebránilo tomu, aby jsme přesunuli zbraně, techniku i vybavení do míst, kde jsme stavěli pro diktaturskou vládu palác.

Asi po měsíci jsme začali s útokem. Já s Aermem a Lien jsme změnili zpět svojí image, aby jsme opět byli sami sebou. Jeden ze zbouřenců vtrhl v noci do střediska ochrany vlády, přeprogramoval počítače, které ovládali bezpečností alarmy a kamery a tak tu noc byl jediným našim problémem asi dvatisíce pětseti členná armáda vládní bezpečnosti, která s takovým útokem, jaký jsme měli my připravený nepočítala. My jsme uměli bojové umění a oni měli zbraně. Kdo vyhraje jsme nevěděli, ovšem byli jsme rozhodnuti zaútočit. A tak jsme druhého rána, asi ve dvě hodiny přepadli polospící stráže. Bili jsme se, jak to jen šlo. Bylo nás dva tisíce a jich o pět stovek víc. Mířili jsme přímo k místům, kde vládl diktátor se společníky. Cesta ovšem byla velmi dlouhá a trnitá. Já s Aermem a s Lien jsme šli s velmi kvalitníma bouchačkama v čele zbouřenců, když vtom jsme byli odříznuti od ozbrojenců velkými železnými vraty, které se za námi zavřely. Proti nám běželo asi patnáct agentů se samopaly, vběhli jsme do dveří, které byli vpravo od nás. A zatarasili skříní dveře. Zlikvidovat je samopaly však nebyl pro ně moc veliký problém. My jsme už ovšem byli pryč, díky větrací šachtě. Agenti se rozdělili, věděli že my jsme vůdčí část zbouřenců a že Lien zabila několik agentů při hotelovém přepadení. Měli za úkol nás zlikvidovat. To zase bylo jasné nám.

Nyní jsme se nacházeli ve skladě všeho možného, bylo tu snad cokoliv, od okurek až po tank. Najednou vběhlo dveřmi přímo proti nám pět agentů s maskovaným obličejem, ještě než stačili zaútočit se samopaly, zaútočili jsme my. Povedlo se mi tři z nich zbavit samopalů. Aerm jednoho zastřelil, ovšem poslední, jenž vlastnil samopal postřelil Aerma. Aerm se válel na místě v krvi a zanedlouho zemřel. Vztek ve mě zesílil a ihned jsem odzbrojil i tohoto agenta. Bohužel můj nejlepší kamarád už nás pozoroval z ráje. Měl jsem strach o Lien, ale zjistil jsem, že se umí velmi dobře prát. Zřejmě jsem nebyl poslední žijící učeň BigThiefa. Nevím však, proč mi to Lien nikdy neřekla.. Když už byli tři agenti vyřízení a mně se povedlo zničit čtvrtého, chytil ten poslední agent (jenž zabil Aerma) mojí spolu bojující kamarádku Lien a k hlavě jí namířil bouchačku, která před tím patřila Lien. Ten agent si sundal masku a já zjistil, že to nebyl agent, ale agentka... vlastně agentka, byla to moje bývalá dívka Lusia. Byla to ta, co jsem jí tak pracně hledal po příjezdu na Mars. Byla to ta, kterou jsem znovu našel a přitom rychle ztratil. Byly ve mě smíšené pocity. Nevěděl jsem, co Lusi říct, ale ona my poradila: "Nic neříkej a lehni si na zem." Lehl jsem si, protože by ve své pozici klidně mohla zastřelit Lien, ke které jsem nyní cítil rozhodně víc než k Lusi. Šla ke mně, řekla mi, že jsem hajzl a že ke mě nikdy nic necítila, tak ať si nedělám iluze. Pak do mě dvakrát kopnula, když se chystala po třetí, Lien jí praštila loktem do břicha a bleskově jí odzbrojila, začali spolu bojovat. Lusi se podařilo opět získat zbraň a chystala se po Lien vystřelit. Avšak byl jsem naštěstí rychlejší, tak jsem Lusi zabil. V hlavě prázdno a v duši chlad, úzkost a bolest, nic horšího jsem v životě necítil, až nyní. Ztratil jsem nejlepšího kamaráda a svým zásahem i dívku, ke které jsem asi v koutě srdce stále něco cítil. Ovšem Lien jsem měl radši, nebylo času na zbyt. Nevystřelit po Luci, tak ztratím Lien a Lien byla ta dívka, jenž nyní ztratila zase svojí lásku. Byla to ta, jenž mě kdysi vytáhla a zachránila, když jsem se válel pod barovým pultem a byla to ta, která mě nyní pomohla, když do mě Lusi kopala a já se válel na Zemi. Ano, miloval jsem Lien, přiznávám se. Objal jsem jí a ona mě, nebylo však času na zbyt, museli jsme bojovat dále.

Vyběhli jsme na chodbu, všude už byli naši kamarádi, kteří likvidovali vládní jednotky. Nic nebránilo tomu, aby jsme šli zlikvidovat diktátora a jeho spolupracovníky. Bojovali jsme dál a armáda se pomalu vzdávala, nebo přidávala na naší stranu. Vypadalo to dosti nadějně, ovšem ještě mnoho nástrah na nás čekalo. Pomalu jsme je však překonávali. Agenti, jenž se v budově nacházeli byli pochytáni a později předvedeni před válečný soud.

Po třech hodinách jsme vběhli do diktátorské kanceláře, diktátoři se nám vzdali a kapitulovali, později pak byli popraveni, jako váleční zločinci a ráno byla opět vyhlášena svoboda a konec potlačování lidských práv. Země opět získala nezávislost, ve volbách byl konečně zvolen správný vládce Marsu. Byli jsme slavní, já, Lien i Aerm, jenž se na nás díval z vrchu. O slávu jsme ale nestáli. Pozval jsem Lien na rande, nic nenamítala. Bylo to v pohodě. Po nějakém čase jsme spolu emigrovali na Zemi, kde jsme byli vřele přivítání, a žijeme spolu dodnes.

A tak končí další z mnoha příběhů lidstva, jenž je skoro pořád pod tlakem vládnoucích, kteří dělají vše proto, aby se měli sami dobře a na lidech jim většinou nezáleží. Končí další z příběhů pohádek, kdy zvítězilo dobro nad zlem. Shledáme se zase tam pod sluncem, které svítí vstříc novým dnům, kterých v historii Země neustále přibývá.

Tak snad zase někdy za devatero horami a devatero řekami, za devatero nížinami a devatero jeskyněmi a hlavně za velkým mořem..