dopis
hádej, kdo Ti píše! Ne, nejsem od policie, nechci Tě dostat tam, kam možná patříš. Ne, nejsem z úřadu, nehci po Tobě zaplatit všechny ty účty, o kterých myslím ani nevíš. Nejsem ani poslíček z Pizza Hut, kterého jsi nemilosrdně vykopl ze dveří. Nejsem ta, kterou jsi opustil před dvaceti lety, ani ta, co na Tebečeká venku na chodníku. Neznáš mě. Ale znáš vůbec někoho?
Vím, na začátek trochu moc otázek, ale potřebovala jsem Tě na okamžik probrat.
Víš, něco Ti povím. Vždycky jsem chtěla vybočovat z řady. Mít zelenou hlavu, sžírající životní energii nebo možná jen geniální mysl. Ale zvorala jsem to hned na začátku. Do školy jsem vstoupila se dvěma culíčky, velkou brašnou s odrazkami a s touhou přezouvat se v té velké tmavé šatně spolu s ostatními. Ochotně jsem odpovídala, že vidím jablko, když mi ho ukazovali, ochotně jsem kývala, že se doškoly už dlouho těším. Hrdě jsem z aktovky vytahovala plastikovou láhev sešťávou a sáček se svačinou. Další sáček měčekal všatně, ten byl na bačkůrky. Pak jsem měla kapsičku na krk, kam patřil klíč od bytu a lístek na oběd.Snad jsem už od chvíle, kdy jsem se narodila, věděla, že když jde naproti paní Nováková a maminka mi zmáčkne ruku, mám pozdravit. Že když už Večerníček zamává na dobrou noc, mám jít spát.Že když jedu k babičce, mám ztloustnout.Že když chodím doškoly, to už jsem opravdu velká holka. Velká? Tak vzrůstem jistě ne.Čím tedy?
Zdá se mi, že jsem po vstupu do školní třídy nedosahovala ani oněch padesáti centimetrů, naměřených po natáhnutí mého tělíčka, vyňatého z maminčina bezpečí hned po narození. Jako nemluvně jsem se ještě dokázala prosadit. Řvala jsem jako pavián, kdykoliv se mi něco nelíbilo nebo jsem něco chtěla. A věci se měnily. Plenky byly vyměněny, žaludek byl naplněn, srdíčko dostalo lásku, strach byl přemožen. Ale co dál? Naučila jsem se mlčet a souhlasit s tím, co mi kde řekli. Souhlasila jsem,že jedna a jedna jsou dvě,že země je kulatá aže se při hodině nemůžeš ani pořádně nadechnout.Člověk začíná souhlasit z principu, protože kdo by se zdržoval běháním kolem planety a zkoumáním kulatosti? Nějaký Magalhaes to udělal za tebe.
Dlouho jsem byla s Magalhaesem spokojená. Svou práci vykonával přesvědčivě, bezbolestně... Pak mi však něco začínalo otevírat oči. Vlastně toho bylo víc. Mimo jiné lhostejnost, bezmoc, pasivita. A jak to vypadá dneska? Myslíš,že mám zelenou hlavu? Těžko, to bych to musela vědět. Rebelie se nekoná (alespoň ne ta klasická). Plenky ti dneska nikdo nevymění.Řvát můžeš jen na někoho. Láska se občas nevyplácí. Strach je tvůj věrný společník.
Svět prostě není dokonalý. Každé ráno se dívám na nebe a říkám si: "Třeba něco spadne." Ale padá jenom déšť a máčí mi vlasy. Bude to asi znít otřele, ale žijeme tu na jednom místě: ty, já, maminka, paní Nováková a spousta malinkatých, podlých lidiček. Pijeme stejnou vodu, vlasy nám máčí stejný déšť, rodíme se a umíráme. Všichni musíme dodržovat určitá pravidla. Všichni musíme mít svůj názor. A tohle všechno musíme sloučit dohromady. Tvoje rebelie je útěk, to není boj. Je to pasivita, ne hlava vzhůru. Copak nevidíš, že na dně láhve pravdu nenajdeš? Že špinavé prádlo Tě ráno nevzbudí čistým polibkem? Víš, co si myslím? Že nejsi šťastný. Myslím si, že Tvůj způsob žití je jen jakási druhá možnost. Ta první byla láska a stálost a krb a Vánoce a... nevyšlo to. Je to někde v Tobě. Tep, co se nikdy nezastaví, krev, která seřine do hlavy a pak kamsi dolů, neklid, nejistota, nestálost. Je fajn strávit odpoledne s někým. Všiml sis ale,že se pak všichni někam vracejí?Že se mají kam vrátit? Kam se vracíš ty?Čekám snad já na Tebe s otevřenou náručí?
Myslíš si teď o mně, že nevím, co chci. Na jedné straně touha po zelené hlavě, na druhé láska a krb. Mýlíš se. Mám svoje názory. Hodně často nedělám, co po mně ostatní chtějí. Hodně často neposlouchám, co říkají. Dělám si svou malou revoltu. Dělám ji tam, kde si myslím,že je třeba. Nechci se vykašlat na celý svět jako ty. Vím,že zelenou hlavou nikomu nepomůžu, dokonce si myslím,že by mi to ani na kráse moc nepřidalo. Máš pravdu, měla bych v sobě ten pocit vzpoury... Ale to by bylo vše. Síla není v uzavírání se do sebe. Silný je ten, kdoříká světu: "Pojď, budeme se spolu mít rádi."
Až se vzbudíš, zavolej.