Děda kytičkář ...
Zaléval svoje kytky každý den. Musel. Kdyby je nezaléval, pochcípaly by mu - a kdyby mu pochcípaly, byl by smutný. Věděl, že to není zdravé vláčet se neustále s tou kovovou konvicí, už také tu zatracenou páteř cítil, ale byla to jeho jediná radost (kromě piva, hospody a jídla) a práce.
Dědek. Chudák. Žil kdesi na vesnici a pobíral starobní důchodek, kterým se sotva uživil. Babka už odpočívala v pokoji a on se za ní celkem těšil. Snažil se zůstat kvůli vnoučatům (a hospodě) - ale ta ho neměla v oblibě, prý že je už moc starý. Kdyby však nebyl starý, už by tady nebyl.
Jeho kytky obdivovali všichni sousedé – byly nádherné. Byl na ně také patřičně hrdý. Jeho vášeň začala až ve stáří. Ano - dřina, ale vyplatilo se to (alespoň trošku). Některé květiny prodal i za pár stovek, ty mu však moc v jeho finanční stránce nepomohly, ale aspoň něco.
Jako každé ráno vstal. Opláchl se studenou vodou. Zuby si nečistil – podle něj to nebylo potřeba. Šel se nasnídat, dal si klobásku s hořčicí – pravou moravskou. Měl jich plnou spíž. Přečetl si včerejší noviny a vyšel ven. Rozhlédl se. „Vše je v naprostém pořádku.“ Pomyslel si a usmál se pod vousy. Zašel si pro konev a začal zalévat svoje kytičky.
Slunce svítilo, a rosa se ještě držela na trávě. Dědek se na ní taky vymázl i s tou svou konví. Ještě teď ho bolí ohryzek. Ptáčci vesele zpívali. Bylo krásně.
Když slunce vystoupilo vysoko a začalo být horko, dědek setřel pot z čela a šel si dát něco k obědu. Ohřál si klobásku s hořčicí – pravou moravskou. Měl jich plnou spíž. Když se najedl, dal si pivko – Gambrinus. Měl ho plnou skříň. Pomyslel na babku. Ta by mu jistě nedovolila ani klobásku, natož pivečko… Radši na ni přestal myslet – noční můry mu stačily. Ještě by ztratil chuť. Po jídle si „trošku“ schrupnul. Dělal to každý den.
Kolem čtvrté, když se vzbudil. Zašel ven. Kouknul se na kytičky – byly nádherné. Usmál se. Osprchoval se ve vlastnoručně vyrobené sprše, spláchl pot, převlékl se z montérek a šel na pivko.
Cestou se stavil v trafice, kde si koupil noviny na ráno a pokračoval směr hospoda. Neměl rád tuhle cestu – byla moc dlouhá a únavná, ale za tu odměnu na konci to stálo.
„Zdravím…“ pozdravil chlapy sedící při starých a odřených stolech a zaostřil na jeden, kde seděli jeho kámoši.
„Kde je Chrchlička??“ zeptal se.
„Bába ho nepustila…“ odpověděl dědek s hnědým knírem a břichem s pivním svalem velkým jako fotbalový míč. Dědek usedl za stůl a pokynul na rovněž vypaseného hostinského:
„Jako obvykle?“ zeptal se hostinský.
Dědek kývnul nepatrně hlavou. Na jeho znamení hostinský odešel k výčepu broukaje si známou odrhovačku a dědkovi natočil.
Od vedlejšího stolu se ozval řev. Nějaký chlap s tetováním na paži vstal, až židle odlétla, a začal řvát na druhého chlapa. Pustili se do bitky, která netrvala moc dlouho. Tohle hostinský neměl rád. Rozkřikl se na oba rváče, chytnul je pod límcem a už je nese ze dveří.
Kolem půlnoci se opilí hosté pomalu začali vytrácet, a i dědek kytičkář odcházel pomalu domů. Cesta to byla dlouhá a obtížná, a nejhorší bylo se trefit klíčem do klíčové dírky. Po několika neúspěšných pokusech to dědek vzdal. Natáhl se na lavičku a usnul.
K ránu ho probudila zima. Konečně si odemknul a sedl na židli ke stolu. Nasnídal se. Dal si klobásku (samozřejmě pravou moravskou) a kafe – potřeboval se rozehřát. Když dopil, začal číst noviny. Podíval se na úvodní stránku, zase nějaký politický drby – to ho nezajímá, sport letmo přelétl očima, nějaká inzerce… Počkat, co to bylo za inzerci – „Vyhlašuje se soutěž o kytku roku…“ „Že bych to zkusil?“ pomyslel si. „Ne, na to jsem už moc starý.“ „…odměna 50 000,- !!“ Tak to je něco jinýho... hehe... Usmál se pod vousy. Tady to je – číslo… Okamžitě hmátl po starém telefonu a začal vytáčet pohyblivým ciferníkem – 7… 2… 5 7 9 9 0 5 jak je to poslední?? – jo 2. Tůt… tůt:
„Prosím, pan Novák mladší u telefonu!“ ozval se ze sluchátka hrubší mužský hlas. “Co si přejete??“
„No… já by jsem se chtěl přihlásit do ty soutěže – no… o kytku roku…!“ začal zdráhavě dědek.
„Jistě, jistě – soutěž se koná 23., tedy za týden v sobotu v Praze. Bližší údaje máte v inzerci…“ pokračoval pan Novák. „Vydržte chvilku, dám vám startovní číslo. Jak že se jmenujete?“
„…Josef Postránecký…“
„Ano… vydržte chvíli… áá - tady to máme, vaše číslo je 112. Potřebujete ještě něco?“
„Už nic… děkuji nashle… !“
„Nashledanou.“
Pán položil sluchátko. Dědek vzal kus papíru, a radši si to číslo napsal. Měl sklerózu, a nebyl si jistý, že by si takovéto číslo pamatoval.
Týden utekl jako voda a dědek už vybírá své nejlepší květiny. Kupuje si lístek na vlak do Prahy a už jede. V kupé sedí nějaký vychrtlý pán a spí, z vedlejšího kupé je slyšet dětský řev a jekot matky, která se snaží své hyperaktivní děti zklidnit. Dědek chvíli poslouchal nebohou matku, ale když jí po nějaké době odešly hlasivky, a děti nepřestávaly řvát, vstal dědek, přešel do vedlejšího kupé a zmlátil je řemenem, i když matka naznačovala (mluvit nemohla - odešly jí přece hlasivky) že to nedovolí - staré dobré metody, pomyslel si a znovu usedá na své sedadlo.
Konečně ticho, pomyslí si a usne, když vtom vychrtlý pán začne mluvit ze spaní. Dědek to už nevydrží, vezme si svůj padesátiletý kapesník (ještě po babičce) s vyšívanými květinkami a narval ho vychrtlému pánovi do pusy.
Po nějaké době zírání z okna si dědek rozbalil tašku a hádejte, co v ní měl. Ano - pravé moravské klobásky, kterých měl doma plnou spíž, i s flaškou Gambrinusu. Spokojeně se nadlábl a usnul.
V Praze vystoupil na Hlavním nádraží, plném špíny a začal se ptát několika kolemjdoucích lidí na ulici soutěže napsanou v inzerátu. Po několika neúspěšných pokusech to vzdal a zavolal na informace. Tam mu nějaký pán pověděl přesně, jak se dostane na soutěž.
Sál, v kterém se soutěž konala, byl nabit k prasknutí. Vůně květů byla omamná, a překrývala i zápach některých lidí...
„Dobrý den – vaše číslo.“ Ozval se pán v boudičce s hlasem velmi podobným tomu v telefonu. Dědek se podíval na lístek.
„…112!“
„Ano… a vaše jméno!“
„Josef Postránecký!“ odpověděl dědek, který už byl trošku podrážděný. Neměl rád cestování, ani vypytování, a dnes už zažil oboje.
„Dobře, dejte vaše květy do vázy s číslem 112 a čekejte na začátek soutěže…“
Dědek poděkoval a odešel dát květiny do vázy. Když je tam dal, sedl si na židli, vytáhl placatici a přihnul si piva, (klobásky i trpělivost mu už došly). Po několikátém loku ztratil svou nedůtklivost a kolem poloviny placatky si trošku zdřímnul. Zdála se mu další noční můra o babce.
Když se probudil, už se stmívalo. Posledních pár organizátorů sklízelo odpadky. Dědek k nim došel a zeptal se, kdo vyhrál. Prý nějaký anonym - číslo 112…