bezvýznamný ...
Tu noc přikryla milosrdná tma obzor pouze jemnou látkou svých citů. Plavil se uprostřed oceánů. Bezvýznamný svou samotou.
Tato noc není jako každá jiná. Cítím změny. Osud určil, aby mě dnes potkaly zvláštní události. Má to však nějaký smysl? Netoužím po soucitu, netoužím po společnosti. Chci být sám. Nechte mě tak.
Věděl o všemocné hlubině, která po něm natahovala dlouhé prsty. Věděl o moudrých hloubkách, jimž pouze ryby mohly sdělit něco z toho, co se děje venku. Vlasy toho ztracena se na povrchu proplétaly a točily v nekonečném tanci. Někdy tichounce šuměly. Jindy duněly kilometry daleko. Když se jim zachtělo, burácely celým vesmírem a dávaly tak na odiv svoji nesmírnou moc.
Líbilo se mu, jak ho vlny laskavě hladí. Snažil se být proto tichý a jemný, když plul dál. Stále dál. Neměl cíl. Jeho putování jednou skončí, ale do té doby se nechá unášet proudem. Usmál se své zdánlivé samotě. Jak krásné je být bezvýznamný!
Možná jsem se sem nikdy neměl vydávat. Ale ta dnešní noc... Něco z ní mě nepřestává přitahovat. Netoužím být vyrušován, ale něco se má stát a já to chci mít za sebou. Přeji si poznat tíhu předurčení. Dnes. Dnes v noci. A nikdy jindy.
Všude, kam zrak dohlédne, moře. Tisíce vln, miliony vlnek. Panoval klid. Jako by oceán věděl, co se děje v jeho mysli, a byl proto tichý. A nad tím vším dohlížely svým slabým světlem hvězdy. Nespočet světélek. V tu chvíli jim byl blíže než jindy. Poznal, jak jsou mu podobné. Stejná bezvýznamnost, neměnnost.
Jak chladné byly tehdy vody! Jenže jemu na tom nezáleželo. Měl rád chlad. Stejně jako vodu. Stejně jako hvězdy. Stejně jako svět. Ale ten netušil nic o jeho přítomnosti. A asi to bylo dobře.
Miluji tě! Slyšíš? Miluji tě! ... Neslyšíš? Nerozumíš? Ach, moře... Dodáváš mi vůli k životu, ale bereš sílu. Proč? Pro tu dnešní noc? Nevěřím. Ať se stane cokoliv, nikdy to nezmění, co cítím, co jsem a čím budu. Proč tedy ten soucit? Slyšíš?... Miluji tě!
Byl příliš pomalý. Plaval uprostřed oceánu tempem, které mu nikdy nemůže zajistit, že pozná něco více než nekonečnou rozlehlost soucítících vln. O to mu ale šlo. Smysl jeho lásky byl v postupném umírání. Dával moři něco ze sebe a věděl, že ho za to zahubí. Ale nepřestával. Pohupoval se tu noc v neměnném rytmu, přemýšlel o sobě. Přicházel však stále jenom na to samé. Na bezvýznamnost.
Těžko tušit, co se mu přihodí. Že by již nadešel čas konce? Ne, ještě ne. Cítil, že je dostatečně silný. Ještě pár dní vydrží. Snad. Ale co tedy? Někoho potká? Něco se dozví? Že by od vody? Moře konečně zapomene na svoji ne nadřazenou nýbrž upřímně chápající mlčenlivost? Snažil se nad tím přemýšlet. Došla mu však pouze jeho vlastní bezvýznamnost.
Minulou noc jsem měl sen. Nebyl obyčejný. Došlo mi, že mi má něco sdělit. Upozornit mě, připravit mě. Varovat? Sen byl zmatený. Nevím vlastně, o čem byl. V paměti mám pouze útržkovitou změť pocitů a nálad. Byl tam smích ruku v ruce s radostí a štěstím. Působily však povrchním dojmem. Cítil jsem pod tím něco jiného a nakonec to vyšlo plnou silou na povrch. Naprostý opak. Bolest se zarývala do samotné podstaty mého bytí. Křik ve strachu a strach ve křiku. Možná nebezpečí. Ale něco tam bylo jistě. Ten pocit, který již znám. Bezvýznamnost. Byl ale nějaký jiný, nový, proměněný. Snad zdánlivý. Nevím. Byl to jen sen. Ale chtěl jsem, abys to slyšelo.
Žádná odezva. Vlny plynuly stále stejně, hloubka se nezměnila, obzor nepřikryla mlha. Zdálo se, že některé hvězdy slabě zablikaly, ale byl to jen prchavý dojem. Nemohl všemu věřit, byl dlouhou cestou nesmírně unavený. Třeba by bylo lépe, kdyby jeho putování skončilo hned. Tady. Vždyť na tom nezáleží.
Teď... Právě teď... Vidělo jsi to? Viděly jste to? To už nebyl sen. Něco tu bylo. Příliš rychlé. To bylo to setkání? Další poutník mířící za svým mlhavým cílem? Další bezvýznamný cestoval, na kterého jsem po dlouhé době narazil? Je to všechno? Asi jsem to nepochopil. Je už pro mě pozdě. Snad jsem si ho měl lépe prohlédnout.
Moře se začalo na moment více vzdouvat. Vlny se k němu obrátily a on pocítil, že snad na okamžik zlomil děsivou bezvýznamnost. Oceán se slitoval a promluvil k němu. Nerozuměl slovům, ale chápal význam. Bylo mu sděleno, že právě zažil moment své slávy. Chvíli, na kterou celou dobu čekal. Sláva trpělivým, čest bezvýznamným.
Na něco si vzpomínám. Byl větší než já. Vím o nápisu. Svítil na něm a já ho teď znova vidím ve svých představách, možná jasněji než před chvílí ve skutečnosti. Stálo tam tučně několik slov. Krása. Monumentalita. Bohatství. Radost. Štěstí. Moc. Světlo. Vítězství. Smích. Láska.
Plul dál vstříc teplejším vodám. Věděl, že to, pro co žil, je již nenávratně pryč. Nebyl bezvýznamný. Do této noci ještě nebyl bezvýznamný.
Možná tam toho stálo více. Nevím. Mezi řádky se snad dala vyčíst i další slova. Pokusím se vzpomenout. Mám dost času. Nikam už přece nespěchám.
Hrdost. Pýcha. Rozmařilost. Sebedůvěra. Nadřazenost. Nedočkavost. Přezíravost. Hloupost.
Plul dál. Byl kapkou v oceánu. Mířil do teplých vod, kde se nenávratně rozplyne. Těšil se na ten okamžik. Bude mořem. Stane se jeho součástí.
Už vím, o čem se mi zdálo. Ve snu se mi promítalo celé dnešní setkání. Byly tam i ty nejmenší podrobnosti. Ach, teď už jsem si vzpomněl na všechno.
Vidím prchavou slávu.
Vidím desetitisíce tun oceli.
Vidím nekonečnou bolest.
Vidím temnou noc čtrnáctého dubna 1912.
Vidím srdcedrásající beznaděj.
Vidím půl druhého tisíce mrtvých.
Vidím nápis... Titanic.
Netrvalo dlouho a ledovec na všechno zapomněl. Třeba to bylo opravdu jenom bezvýznamné setkání dvou kolosů. Nemělo smyslu. Nyní již mohou oba dva spát. Staly se součástí oceánu. Všechno je nenávratně pryč.
Moře... moře, slyšíš mě?... Miluji tě!
Martin "Nethar" Doležal
šéfredaktor internetového časopisu Nethar
nethar.webpark.cz